První historická zmínka o obci:

Sedliště jsou zapsány v majetku Jana Kostky z Postupic v roce 1508, což je v současnosti nejstarší písemný záznam o obci. V obecní kronice je zápis o práci p. Tomíčka, ale tento zápis ani originální práci p. Tomíčka se nepodařilo nalézt a tak potvrdit. Rok 1508 je tedy první doložený zápis o vsi, která pravděpodobně vznikla z už zaniklých Domašic, které se nacházely v prostoru mezi současnými Kornicemi a Sedlištěmi.

Důvod a způsob založení obce:

Obec Sedliště(dále jen obec) vznikla jako územní samosprávná jednotka v souladu s § 1 zákona číslo 128/2000 Sb., o obcích v platném znění ke dni 1.4.2000 a dle § 4 tohoto zákona vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících. Je tedy právnickou, a to právnickou osobou s plnou právní subjektivitou.

Posláním obce je zajištění veřejné správy na svém území, případně výkon státní správy v územním obvodu a za podmínek stanovených zákony (viz zejména hlava sedmá Ústavy ČR, § 14 a § 21 zákona o obcích a organizační řád obecního úřadu).Vložte svůj text...

Litomyšlsko

Litomyšlsko, pomezní krajina při stezce zvané Trstěnická, při hranicích Moravských, patřilo v 10. století ku panství Kouřimských a později Libických Slavnikovců.

Tehdy byly již jednotlivé české kmeny kočovné sjednoceny s původním starousedlým rolnickým obyvatelstvem také Slovany v jeden kmen.Pastevní původní rod narostl tedy již v národ se dvěma vrstvama lidu: panující pastýřskou a ovládanou rolnickou.

Ovšem pastevci měli také již kočovné, toulavé polní hospodářství a rolníci také drželi menší stáda a pro ně pastviny.A také již ti jednotliví nárůdkové byli, ač se tak stalo mocí, nebo po dobrém sjednoceni v celých Čechách ve dva státy: v Přemyslovský stát Český, neboli Pražský a ve stát Slavnikovský čili Libický, dříve kouřimský, vlastně Zličský.

Pomezní hrady a pomezní vojenská úkrají státu Zličského - Slavnikovského, udává r. 981 kronikář Kosmas: Litomyšl hrad pod lesem a krajina až do prostřed lesa. Hrádek Kladsko s krajem, hrad Chýnov, Doudleby a Netolici, vždy s krajem až do středu pomezního lesa. Hranicí proti Čechám byl potok Šišina - Surina nynější přítok potoka Vejmoly z kraje u Kostelce nad Černými lesy přes Ouvaly ku Přerovu nad Labem. Dále hrad Osek u Zbraslavi s horským hřbetem.

Když se tvrdí, že sv. Metoděj na své misionářské cestě nebyl nikdy v Čechách jest jistě správné. Zato moh býti a velmi pravděpodobně byl v našem Zličsku - Slavnikovsku, neboť to Čechy nebyly.

Obec Domašice

Obec Domašice byla předchůdkyní nynějších Sedlišť a obce Kornice. Nacházela se v prostoru u potoka Malvařice asi 1km od nynějších Sedlišť směrem ke Kornicím. Co o obci Domašice praví kronika:

Na potůčku Malvařickém byla za Slavnikovců stará rodová a pastevní osada Domašice. Taková pastevní osada mívala dvoje sídla, zimní v nížině a letní na výšině a pastvině.

U letního sidliště na pastvině bylo skopáno něco půdy, do které se silo jarní obilí, hlavně proso na staročeskou oblíbenou prosnou kaši medem maštěnou. U Domašic na pastvině bylo ve 12. století také pole, zvané na Kornicích, snad od kornaté mazné půdy. Po dobytí Slavnikovska rod Domašických tu asi zůstal v područí knížecích úředníků, ale v postavení svobodném jako dříve byli. Ve správě knížecí pod úředníky hradními zůtali také po založení kláštera. Listina Vladislava II. z r. 1167 Domašice úplně vyjímá z okolí darovaného klášteru. V listině chybí a zůstaly ještě v zeměpanském držení osady při celnici a stezce, kde později objevují se osady Střenice, Chmelík, Litrbachy a Květná. Teprve když král Přemysl Otokar II. založil nová královská města Vysoké Mýto a Poličku okolo roku 1260 až 1265 na půdě Litomyšlska starého a když nucen byl klášter odstoupiti celý výběžek Poličský až k Bílým Kamenům za Bystrým a celý okres Svitavský dostal asi klášter od krále náhradou to, co uvnitř zbylých hranic bylo ještě královské.

V ty časy zmizela také obec Domašice asi tím způsobem, že pole na Kornicích byly odebrány a založena tu nová zákupní ves Kornice. Dosvědčuje tomuto, že v Kornicích je výsadní svobodný rychtář, který ves vysazoval. Svobodná rychta v Kornicích odstoupena byla r. 1380 od biskupa kapitule ještě s rychtami v Opatově, Koclířově, ve Střenici, Chmelíku a v Cerekvicích a sice náhradou za pozemky kapitulní zatopené nově zřízeným rybníkem Sterntajchem ( staří říkali Štajntach ) v Opatově.

Při rozdělení r. 1398 již svobodné rychty v Kornicích není. Byla asi kapitulou od posledního majitele zakoupená a v jeden nebo dva obyčejné grunty rozdělená. Zdá se, že výsadní rychtou býval statek, nyní č.p. 1.

Založení Sedlišť

Od Domašic zbylá půda sloužila k založení Sedlišť níže starých Domašic. Domašice staré byly asi kolem Královy studánky o níž je zachována dosud pověst, že se tu propadlo město, to jest zmizelo místo, zmizela osada a zajisté žádná jiná, než Domašice. Staré historické, místní pověsti často, ba pravidelně, obsahují nějaké jádro dějepisné pravdy jsou nepsanými dějinami.

Sedliště, a sice jak nynější Velké tak i Malé, až do r. 1398 neobjevují se v majetku klášterním. Tedy rozhodně ku klášteru, ani k pozdějšímu biskupství, nebo kapitule nepatřily a buď byly svobodné, nebo v majetku bývalého strážce stezky, taky pozdějšího rytíře zemana, nebo byly přiděleny ke knížecímu hradu, do r. 1260 Litomyšlskému, od r. 1260 Vraclavskému.

R. 1398 obce Sedlisk i Sedlisky se dvorem na půldruhého popluží jsou majetkem biskupa Litomyšlského, patřejí k biskupství, odtud až do r. 1425.

Poznámka: pokud se nenajdou podrobnější doklady lze r. 1398 považovat za první písemnou zmínku o Sedlištích.

Kostkové z Postupic

Po válkách husitských, zastavil císař Zikmund statky biskupského kláštera litomyšlského r.1436 Vilému Kostkovi z Postupic, za 4.000 kop českých grošů. Vyplatiti mohl jen biskup litomyšlský a na to naděje nebylo. Rod Kostků z Postupic vládl na litomyšlsku od r. 1436 - 1548, tedy 112 let.

Jednotliví páni jsou: Vilém Kostka, Bohuše I. Kostka, Zdeněk I. Kostka, Albrecht Kostka, Vilém II. Kostka, Zdeněk III. Kostka a Bohuše III. Kostka, kterému bylo panství 1547 císařem Ferdinandem I. zabráno čili konfiskováno.

Za dob Kostků z Postupic dařilo se lidu dobře, totiž hmotně. Zato v právním ohledu nastává obrat. Samospráva obcí sice nejen trvá, ale ještě se rozšiřuje, ale jinak se volnost lidu znenáhla omezuje. Na litomyšlsku od r. 1509 počínají rozlišovat měšťana od rolníka ve vsi. Také právně je rozdělují, zřízením zvláštních právních knih pro město a pro venkov. Do té doby volný měšťan kupoval grunt a usazoval se na vsi, opáčně rolník kupoval dům a usazoval se ve městě. Nyní žádá se již list zachovací a list propouštěcí od pána. Rolník stává se něčím méně než byl měšťan. Rolník počíná se připoutávati ke své hroudě, ale robot, platů a jiného spíše ubývá než přibývá.

Po třicetileté válce a již mezi ní v l. 1618 - 1648

Nastal přelom a změna všech poměrů. Rolník vydán v ruce vrchnosti úplně. Mezi lidem nastala veliká bída. Mnoho lidí zahynulo, takže nebylo ani tolik lidí, aby osaditi mohli všechny grunty.

Na ujetí gruntu pustého musil míti nový hospodář něco peněz. Těch nebylo. Ve Vel. Sedlištích spustly a byly bez hospodářů jen dva grunty z 15. R. 1644 Jiřík Brýdl z Tisové na poručení hejtmana panství rytíře Jindřicha Materny z Květnic musil ujmouti grunt, nyní čp. 10 na nejvyšší poušť a ruinu přivedený, při kterém ani zasetého obilí, ani dobytka, ani jiných potřeb a přídavků se nenacházelo a kterého se žádný člověk, ani nápadník ujmouti nechtěl, ani zadarmo. ( Tak je to zapsáno v gruntovní knize ).

Téhož r. 1644 grunt po Jakubu Zavřelovi v Sedlištích k opuštění přišel, takže žádného kupce nalézti se nemohlo. Proto z poručení pana hejtmana rozdělen na polovic. Z rozděleného, každý na robotu po jedné osobě pěší vypraviti má tak, jako jiní zahradníci. ( Nyní č. 1. a 2. )Z pustých gruntů chtěla vrchnost od obce přece robotu. Musili si ji mezi ostatní rozdělit.

Proto se obec sama také starala, aby se pustých gruntů někdo ujal a novému hospodáři pomáhala a lehčila.

Příklad: R. 1647 ve Střenici koupil Matouš Bernat grunt pustý za polovičku staré ceny. ( Grunty mívaly až do konce 18. stol. stálou cenu po staletí ). Při koupi se rychtář a konšelé zamluvili, aby grunt držel a opatrovati hleděl, že ho k robotám jízdným potahovati nebudou, toliko pěší aby odbýval.Ovšem když např. ve Střenici na gruntě Bricově všichni lidé jednoho dne morovou ránou r. 1647 zemřeli, byla o hospodáře nouze.

Takových případů je zapsáno mnoho.

Rychtáři od časů cís. Josefa II.

Již dříve byli dosazováni vrchnosti a jejím úředníkem hejtmanem panství vrchním. Také konšelé. Přísahali na svůj úřad Bohu, svému pánu a jeho úředníku - vrchnímu. Řízení na vrchnostenské kanceláři bylo jejich hlavní činností.

Pečovali také o obecní záležitosti, ale pod vrchnostenským dozorem. Sloužili vrchnosti při vykonávání jejich práv vrchnostenských, gruntovních, robotních, úročních a jiné právomoci. Pomáhali v soudnictví a veřejné správě. Policii, berní správu, vojenské záležtosti obstarávali jen k rukám vrchnosti. Kde za starých dob setrvačně konal se v obci u rychtáře veřejný, obecní soud rozsudek jeho podléhal nyní schválení vrchnosti.

U nás obecní výroční soudy přestaly úmrtím vrchního hejtmana Karla Viléma Světelského z Lichtenfusu, jehož náhrobní deska je zazděná na panských valech, po roce 1720. Zkrátka vesnická správa byla nižším stupněm správy patrioniální a vrchnostenské. Vedle toho byli rychtáři orgány obecními.

Příjem rychtáře

Povinnosti své nekonali zadarmo. Od vrchnosti měli zproštění nebo aspoň úlevy v robotě. Měli příjmy od obce. Akcidenční patent z r. 1779 dovolil jim příjem z inventury a odhadu, měli platy v záležitostech soudních. Podle nařízení z r. 1785 měli za vymáhání aboličních peněz a úroků panských jedno procento. Za každou chůzi k úřadu do města a to i vtom případě, když šli v obecních záležitostech měli za míli 10 kr. Podle dekretu z r. 1789 měl rychtář stálou roční službu. V Sedlištích ročně 24, v Kornicích 20 zl.

Jeho starost

Rychtář musil se starati o pořádné scházení u placení daní. K subrepartici byl buď na kancelář volán, nebo ji pro obce sám zhotovoval. Vyšetřování živelních škod a pohrom, též vyhlašování bonifikace, bez rychtáře býti nemohlo. Rychtář odhadoval a často sám trestal polní pych, dohlížel na polní hospodářství v obci, měl účast při prodeji a koupi statků, při zápisu do gruntovních knih a byl při všech smlouvách a kšaftech, na svatbách a pohřbech. Před rychtářem děly se výsluhy a tresty vykonávány. Působil v záležitostech čeledních, policejních, byl strážcem obecních truhel, obecního jmění, obecních písemností.

Hostiny při pořádnostech ( pořez ) a valných hromadách byly zakázány již 1748, nověji 1752 a 1767, ale trvaly až do našich časů.

Na litomyšlsku již kolem r. 1660 dostaly všechny obce železné obecní pečeti. Vypůjčovati si tyto pečetě a půjčovati soukromníkům a komukoli bylo 1769 přísně zakázáno, bez vědomí a svolení celé obce.

Rychtáři byli podle Josefinského patentu z r. 1789 zvolení obcí, ale po smrti císařově zůstalo všeobecně při starém. K ruce, jako výkonnou sílu, měl rychtář pořádníka, někde ještě správníka. Také pořádník měl plat. R. 1790 v Sedlištích a Kornicích 2 zl. ročně a něco od obce. Pořádníkem byl chalupník, za stara zahradník. Také on neměl roboty.

Odznakem moci a práva

Odznakem moci a práva bylo rychtářské právo. Byla ním hůl, na český loket dlouhá, pošitá řemínky a pobitá cvočky. V každé obci trochu jinak vypadalo, více i méně ozdobně. Právo měl rychtář uloženo v koutnici. Při zahájení jednání úředního položil ho na stůl. Kdo udeřen byl rychtářským právem, pozbýval cti. Kdo neposlech pořádníka, pro toho šel rychtář. Vzal košík s právem přes ruku a ,, púta ,, do ruky a průvodu pořádníka, jehož odznakem byla tlustá hůl, kterou po každém vyřízení silně do země udeřil, šli pro něho. Jakmile kdo viděl rychtáře s košíkem a ,, púty ,, a s ním pořádníka s holí, hleděl utéci, nebo se aspoň skrýti, žert s ním nebyl. Rychtář míval s sebou také bejkovec, kterým prášil, zejména zlodějům kalhoty. Nezbedné chase opět oprašoval bejkovcem záda. Na ženské byla řádná metla. Tím prášil pěkně rozložené sukně.

Hlavní zásadou bylo:,, Co nemůže rychtář a domácí právo srovnati a porovnati, ať dá na kancelář,, . Následkem toho, až do r. 1848 soudila a trestala obec své příslušníky ponejvíce sama. Pouze cizí zloděje a cizí vraždy, zabití, žhářství, násilí a tak, po vyšetření domácím, oznamoval rychtář úředníkům na kancelář.

Kdo na právě žaloval, zejména urážky na cti, ten musil položiti ,, právný,, základ. Buď ho vysoudil a vzal zpět, nebo ho prosoudil. Položiti ho musil odsouzený. Právný základ dostalo právo: něco rychtář něco konšelé.

Dnešní starosta má jen stín rychtářské moci, a stín jeho vážnosti.

Českobratrsvo na Litomyšlsku

Lid od podobojí přestupuje k českobratrsví. Katolíků na panství skoro nebylo. Bratrské sbory byly v Litomyšli, kde sídlil i bratrský biskup, na Člupku, v Morašicích, v Újezdě, pokud to vím.Němci zdejší zůstávali více u podobojí, u české víry, kterou udatně bránili, jako příkladně Opatovští.Když také páni přestoupili od podobojích k Českým Bratřím, bylo učení Českobratrské po 80 let na litomyšlsku panujícím.Hlavní zásada Českých Bratří: ,, Miluj Boha a žij dobře ,, byla také v životě prováděna. Za to nepevné základy věroučné byly příčinou, že jednou ( za biskupa Augusty ) klonili se Bratří věroučně k Luteránům, kteří věří, že při mši skutečné přepodstatnění jest, ale na rozdíl od katolíků věří, že po mši netrvá, čímž odpadá u Luteránů uctívání oltářní svátosti. Jindy, později klonili se Bratří ku Kalvinistům, u kterých přijímání pouze večeři Páně znamená, podle slov písma: To čiňte na mou památku! Zde není přepodstatnění žádného. Po konfiskaci nastává r. 1547 - 1548 prudké pronásledování Bratří na Litomyšlsku. Část Bratří se vystěhovala a část doma zůstalá přešla v podobojí a s nimi koncem 16. století splynuli na litomyšlsku s Luterány.Pozdější a poslední Čeští Bratří splynuli po Josefovu tolerančním patentu s Kalvinisty. Dnes nazývají se Luteráni i Kalvinisté Českými Bratry, ale se starými Českými Bratry nemají žádné souvislosti. Konfiskované statky litomyšlské zastavil císař Ferdinand I. na krátko rytířům Šenajchům, jimž lid říkal Šejnohové. Ti právě to prudké pronásledování Bratří prováděli až do vyhubení.Další zástavní držitelé Jaroslav Perštejn, Václav Hangvic z Biskupic a všichni následující páni na litomyšlsku byli katolíci. Horlivostí katolickou vynikali Vratislav z Perštejna a manželka jeho Maria Marique de Lara, španělka rodem, po níž zbyl zámeček a ves Mendryk. Neméně? horlivou katoičkou byla vládkyní Litomyšle paní Poliksena z Lobkovic, rozena z Perštejna a opět druhý Vratislav z Perštejna, za něhož r. 1628 přestalo být litomyšlsko církevní zbožím zápisným a postoupeno bylo císařem Ferdinandem II. Vratislavovi na dědično.Až dosud všichní držitelové Litomyšle lidu a městu přáli a hledali jeho lepšího. Od r. 1628 se všechno obrací. Všichní následující páni hledí město a zejména lid na litomyšlsku, co možno ke svému prospěchu poškoditi. Rolníka uvádí v tuhé poddanství, město co možno v odvislost. Je to duch doby. Činí tak všechny vrchnosti a všickní páni. Můžeme jen tolik říci, že páni na Litomyšli nebyli z nejhorších, ale naopak z nejlepších. Lépe nebylo poddaným nikde, hůře však všeobecně. 

Lid od podobojí přestupuje k českobratrsví. Katolíků na panství skoro nebylo. Bratrské sbory byly v Litomyšli, kde sídlil i bratrský biskup, na Člupku, v Morašicích, v Újezdě, pokud to vím.
Němci zdejší zůstávali více u podobojí, u české víry, kterou udatně bránili, jako příkladně Opatovští.
Když také páni přestoupili od podobojích k Českým Bratřím, bylo učení Českobratrské po 80 let na litomyšlsku panujícím.
Hlavní zásada Českých Bratří: ,, Miluj Boha a žij dobře ,, byla také v životě prováděna. Za to nepevné základy věroučné byly příčinou, že jednou ( za biskupa Augusty ) klonili se Bratří věroučně k Luteránům, kteří věří, že při mši skutečné přepodstatnění jest, ale na rozdíl od katolíků věří, že po mši netrvá, čímž odpadá u Luteránů uctívání oltářní svátosti. Jindy, později klonili se Bratří ku Kalvinistům, u kterých přijímání pouze večeři Páně znamená, podle slov písma: To čiňte na mou památku! Zde není přepodstatnění žádného. Po konfiskaci nastává r. 1547 - 1548 prudké pronásledování Bratří na Litomyšlsku. Část Bratří se vystěhovala a část doma zůstalá přešla v podobojí a s nimi koncem 16. století splynuli na litomyšlsku s Luterány.
Pozdější a poslední Čeští Bratří splynuli po Josefovu tolerančním patentu s Kalvinisty. Dnes nazývají se Luteráni i Kalvinisté Českými Bratry, ale se starými Českými Bratry nemají žádné souvislosti. Konfiskované statky litomyšlské zastavil císař Ferdinand I. na krátko rytířům Šenajchům, jimž lid říkal Šejnohové. Ti právě to prudké pronásledování Bratří prováděli až do vyhubení.
Další zástavní držitelé Jaroslav Perštejn, Václav Hangvic z Biskupic a všichni následující páni na litomyšlsku byli katolíci. Horlivostí katolickou vynikali Vratislav z Perštejna a manželka jeho Maria Marique de Lara, španělka rodem, po níž zbyl zámeček a ves Mendryk. Neméně? horlivou katoičkou byla vládkyní Litomyšle paní Poliksena z Lobkovic, rozena z Perštejna a opět druhý Vratislav z Perštejna, za něhož r. 1628 přestalo být litomyšlsko církevní zbožím zápisným a postoupeno bylo císařem Ferdinandem II. Vratislavovi na dědično.
Až dosud všichní držitelové Litomyšle lidu a městu přáli a hledali jeho lepšího. Od r. 1628 se všechno obrací. Všichní následující páni hledí město a zejména lid na litomyšlsku, co možno ke svému prospěchu poškoditi. Rolníka uvádí v tuhé poddanství, město co možno v odvislost. Je to duch doby. Činí tak všechny vrchnosti a všickní páni. Můžeme jen tolik říci, že páni na Litomyšli nebyli z nejhorších, ale naopak z nejlepších. Lépe nebylo poddaným nikde, hůře však všeobecně.

Šlechta na Litomyšlsku

Vratislav II. z Perštejna počal tedy prováděti ducha doby. R. 1629 odňal vynucenou smlouvou městu právo várečné a po rozboření asi 10. domů u zámku zřídil zahradu a vystavěl nový pivovar, rodiště mistra Smetany. R. 1630 po zasetí odňal všem sedlákům nedošínským a grunty ponechal za chalupy.

Odňal také pole lánské a městské a zřídil znamenitý dvůr Perštejn k němuž musili Sedliště a Kornice robotovati robotou, nikdy nebývalou robotou. Sestra Vratislavova panna Frebonie z Perštejna, poslední svého rodu od r. 1632 - 1646 prodělala s Litomyšlí hrůzy třicetileté války. Zásluhy má uvedením latinských škol a založením kláštera piaristů, kteří hrůzy protireformace zdržovali a mírnili.

Památkou po Perštejnech zbyl také přestavěný ( r. 1568 - 1573 ) zámek litomyšlský. Litomyšlsko po smrti tetině dědil Václav z Lobkovic a ten po dvou letech prodal panství vyšetřené na 334 000 za sto tisíc zlatých Maxmilianovi z Trautmansdorfu. Od r. 1648 přicházejí tedy noví páni, Němci ze Štýrska. Maxmilián z Trautmansdorfu, od r. 1650 syn jeho Jan Fridrich z Trautmansdorfu, od r.1696 vdova jeho Marie Eleonora Klára, od r. 1700 syn její František Václav z Trautmansdorfu.

R. 1758 nastupuje nový rod Františkem Josefem Jiřím z Valdštejna. Trautmansdorfové vládli na litomyšlsku 110 let. Za vlády jich prožilo litomyšlsko své nejhorší doby, značené povstáním selským r.1680 a 1738. Po roce 1648 zřizováním nových a rozšiřováním starých dvorů panských, navalilo se na lid robot a platů k nesnešení. Stát také stálou a vysokou kontribucí, přípřežemi a liferunky statečně pomáhal ničiti selský blahobyt 16. století. Také poddanství snížilo člověka skoro na zvíře. Mluviti mohl rolník s vrchností svou jen kleče před ní a ruce líbaje. Vrchnost dříve volnému rolniku byla pozemským Bohem. Rolník klesl na pouhou dělnou sílu velkostatku, jsa plně v rukou a na milosti své vrchnosti. Na litomyšlsku vrchnost a zejména úředníci lid poddaný také dřeli, ale s rozumem, ne do zničení.

Trautmansdorfové zejména poslední František Václav, byli kavalíři. Ovšem kavalírství stálo mnoho peněz a tak co kavalírství lidu na jedné straně prospívalo, na druhé straně nutilo k opatření peněz na útraty poddaných. Hledíme na ně, jako na syny své doby, celkem bez hněvu. Žádný z nich nebyl vydřiduch a úmyslný trapič a vysávač lidu. Nový rod hrabat z Valdštejna nastoupil v nejhorších dobách sedmileté války. František Josef Jiří 1758, Emanuel 1760, Jiří Kristián 1765, Jiří Josef 1792, Antonín 1825. Valdštejnové byli na litomyšlsku rovných 100 let. Dědictví jich, litomyšlsko, prodáno jim exekučně r. 1859 za 1 886 000 zlatých, Maxmiliánu Karlovi knížeti z Thunu a Taxisu v Režně. Taxisové užívali od té doby velkostatku litomyšlského, jako dojné krávy. Vše, co se dalo vytlouci, posílalo se do Režna a nevracel se nikdy groš, ani do Litomyšle, ani do Čech. Tedy hotoví vysávači České půdy. Jinak je osobně lidé sotva znali.

Také Valdštejnové byli šlechtici kavalíři. Hospodářství a hospodářské starosti přenechali uplně na úřednicích. Úřednictvo hledělo zahospodařiti pro sebe. Tak dluh tlačil se na dluh a zadlužené panství přišlo na buben. Na Valdštejny zbyly celkem příjemné upomínky. Mnoho se za nich udělalo pro dobro lidu a kdykoliv pochutnáváme si na zdejší specialitě, panském čili košikovém jablku, maně také vzpomínáme na Valdštejny. Strom pochází z jejich štěpnic u Nedošína. Také jinde se toto jablko rozšířilo, ale takové, jako naše, není nikde. Vláda Valdštejnů spadá do doby vyvrcholení bíd a do obratu k lepšímu. Zlepšení Valdštejnové nezdržovali, ale pomáhali mu všemožně a kavalírsky. Císař Josef II. nalezl v nich ochotné pracovníky. Lidu přáli.

Jak přijímali v Sedlištích za souseda

Za starých časů, kdy se mnoho nepsalo, zůstalo zvykem míti při všech důležitějších příhodách života, jak rodinného, tak veřejného, obecního, hojnost svědků. Aby si svědkové všecko lépe pamatovali, dávána jim hojná úcta.

Pro obec bylo velkou událostí, když přibyl nový soused. Za stara měla obec právo odmítnouti rychtáře, když se jim nelíbil. Tím více mohla mluviti o přijetí za souseda.

Naši předkové měli rádi jednání obřadní, slavnostní. Proto také, i když přijímali synka domácího usedlíka a souseda, za souseda nového, dělo se tak obřadně a slavnostně. Celá obec, totíž všichní hospodářové a hospodyně byli za svědky. Starších pamětí zatím nemáme a tak zatím obrázek z druhé půlky 19. století.

Přijímání za souseda, dělo se o valné hromadě obce, v úterý po posvícení. Před valnou hromadou dojednal již bývalý rychtář a nyní místo něho představený, s novým sousedem příjemné, poctu obci - vyčastování všech sousedů a sousedek. Dávání sousedského jména již opadlo. Na podzimní valnou hromadu zval, dříve poroučel, jak byl obyčej, pořádník. Současně však zval také všechny hospodyně na týž den večer na ,, sousedskou ,, do hospody.

K šesté hodině počala se scházet obec k představenému. Sousedé, zahradníci i domkáři. ( Za stara zahradníci nebyli sousedy, nýbrž podsedky). ( Domkařů chalupníků nebylo. Jen na sadech v chaloupce u hospodářů bydleli podruzi - později obecní chalupníci ). Přišel také mezi shromážděnou obec poprvé nový, zvláště pozvaný, soused ku přijmutí. Brzo dojednáno o podzimním a zimním pořádku. Když jednání bylo skončeno, poslal představený pro muzikanty, pro celou,, bandu ,,. Hudebníci již čekali. Prospali se trochu po nedělní a pondělní muzice. Byla pro přespolní posvícenské hosty a pro svobodnou chasu. Na ženaté sousedy čekala až v úterý sousedská. Muzikanti přišl, rozestavili se před obydlím představeného a spustili veselý pochod. Když začali hráti čtvrtý ,, marš ,, , vyšli shromáždění sousedé, mající nového souseda uprostřed, vážně za zvuků hudby, kráčeli k hospodě. Rozumí se, že žádný, kdo choditi mohl, mezi diváky nechyběl.

Na sále udělali muzikanti kolo. Právo ( nyní představenstvo ) a sousedé zasedali za právní a sousedský stůl, učitel byl také jako soused. Chalupníci usedli za stůl chalupnocký. Když mzikanti přehráli, povstal představený, pozdvihl naplněnou holbu piva ( holba = půl mázu = 0,729 l ) a pravil: Připíjím na zdraví našeho nového souseda XY. Muzikanti zahráli ,, tuš ,,. Po posledním přípitku mrštil nový soused holbou o zem. Roztřísklé střepiny se vymetaly a muzikanti usedli na "kadedru". Počali hráti k tanci, ale tanečnice nikde. Naškrobené a vyžehlené panímámy šustěly sukněmi v síni. Podle řádu, měl tančiti " každý se svou" nejméně " tři písničky". Kdo by tři kousky nepřetančil, dopustil se těžké urážky, vzal ji jen " na rasovskou". Asi po desíti přehraných kouscích " banda" se rozdělila. Polovice hrála na sále k tanci dále, druhá polovice " bandy" šla do statku nového souseda, pro mladou sousedku.

Mladá hospodyně měla ty dny pilno. Musila obci ukázat, co dovede a jak dovede. Nesměla a nemohla se nechat " zahodit". Pozvala si ovšem na radu a pomoc, některé zkušené sousedky za kuchařky, ku pomoci. A ženské smažily a pekly, až byly červené jako raci. Množily se stoly koláčů, věnců, netynek a starodávného českého pečiva. Než přijde hudba musilo býti již vše připraveno a ženské ustrojeny, jako ze škatulky.

Přišlí muzikanti dostali " úctu " a zatím hospodyně narovnané mísy pečiva vázaly do bílých ubrousků. Když vyšly, měla každá v obou rukou plné mísy. Obyčejně mladou hospodyni, za zvuků vážného pochodu, doprovázely tři sousedky. Také tomuto průvodu, nechybělo díváků. Když vcházel průvod do sálu, přestali na sále hrát a hrála jen hudba průvodu, která novou hospodyni přivedla. Sál se uvolnil, všechno ustoupilo, jen průvodoví hudebníci, stojící v prostřed, hráli dále. Nová sousedka došla k sousedskému stolu, postavila na něj jednu mísu, druhou zanesla na stůl chalupnický. Když postavila tam mísu, vrátila se k sousedskému stolu, rozvázala ubrousek a podávala po řadě všem sousedům ruku se slovy: " Pozdrav Pánbůh!" Představený podal zavdanou rosolky. U chalupnického stolu se totéž opakovalo. Nato podávala ruce všem panímámám a tyto potřásajíce rukama, hubičkovali se s ní, přijímaly ji do svého středu, za sobě rovnou.

Pěkná to byla chvíle, milé výjevy. Na to muzikanti na " kadedře " opět spojení spouštějí zase taneční. Starosta, první vzal novou sousedku do kola, přetančil s ní podle řádu " tři kousky " a předal ji novému sousedovi. ( Zbytek starých, pohanských řádů rodových ). Tím vlastně skončí obřad přijímací. Nyní tančilo se vesele dále. V přestávkách podávala nová sousedka všem ženským rosolky z velké láhve. Nový soused uctíval sousedy opět pivem. Tenkráte se nová sousedka jistě hodně vytančila.

Pilo, jedlo a upřimně po sousedsku se veselilo až do rána. A dědeček s babičkou, po dlouhých letech vzpomínali, jak tenkráte to bylo hezké, když " nás " přijímali za sousedy.

Inu hezké, ale drahé - proto to pominulo!

Jak vypadala dříve vesnice

Přicházíme - li dnes k některé naší obci, vítá nás zdaleka červeň střech a bělost jednopatrových i přízemních stavení. Vejdeme - li do obce, vidíme všude pěkné kamenné stavby. Mimo kamene jsou stavební hmotou cihly. Již velmi zřídka uhlidáme stavbu dřevěnou. Ještě mapa z r. 1839 ukazuje méně obrazců červených a více žlutých. Červenou barvu značí mapa zeď a žlutou dřevěnou stěnu.

Na vzhled našich venkovských obcí, nejvíce působil stavební řád vydaný vládou r. 1819, obnovený v r. 1835 a jeho provádění. Ale již od časů Marie Terezie a zejména od dob císaře Josefa II., zasahuje vláda do starých zvyklostí. Nařizuje se zřizovati na návsi rybníky, sázeti stromy. Nařizuje se stavěti zděné komíny. Zřizovati pazderny a sušárny za obcí. Obytné stavení musilo se stavěti na podezdívce.

Stavební řád předepisuje výšku světnic na 81/2 střevíce, okna na 3 střevíce výšky a 2 střevíce šířky, dvéře na 6 střevíců výšky a 3 střevíce šířky, vrata do dvorů 10 střevíců široké a 12 střevíců vysoké. Zakazuje užívání stropnic. Zakazuje užívání dřevěné hradby a ploty, kolem stavení a zakazuje jich krytí šindelem. ( Tedy staré parkanové ploty se nedovolují ).

Jiný řád poroučí zase ve chlévích a stájích. Výška pro maštal má býti na 10 střevíců vysoká, stání pro koně 5 střevíců široké a 8 dlouhé. Kravín ma býti 8 stop vysoký, stání pro každý kus 4 stopy široké. Na ovci přikazje 3 střevíce délky a 3 šířky.

Střevíc, čili stopa rozumí se zde vídeňská = 316mm !

Podle přísného provádění vládních nařízení, počíná se nyní vzhled obcí jednotiti. Časté požáry jednotnému vzhledu velmi napomáhaly.

Pozn. - opsáno z obecní kroniky bez jazykové a gramatické korektury